Otec Francesco Ricossa přednášel 30. listopadu 1991 v Turíně na konferenci s názvem: „Současná situace Církve a Teze Cassiciacum“. Pro ty čtenáře, kteří nebyli přítomni, považujeme za užitečné publikovat její upravený textový přepis. Zachován zůstal hovorový styl a s ním nezbytná zjednodušení a nepřesnosti, které mu přísluší, a za které se omlouváme.
Sodalitium
Drazí přátelé, účelem této konference je vysvětlit to, co jsem napsal v posledním Úvodníku periodika Sodalitium (viz č. 27) na téma spolupráce nebo nespolupráce, která může být mezi námi a dalšími skupinami, které mají názory více či méně podobné naším. Jaký druh spolupráce může nastat, do jaké míry, založený na jakých motivacích, a na druhou stranu kde tato spolupráce nemůže být a z jakých důvodů tomu tak je. Toto je očividně praktická otázka, která předpokládá teoretické vysvětlení založené na doktríně. A proto bych začal, jako obvykle, téměř u Adama a Evy, neboli u smyslu našeho života, u důvodu, proč vlastně jsme na tomto světě. Této otázce není možné se vyhnout: všichni jsme na tomto světě, ať se nám to líbí nebo nelíbí a není to důsledkem naší volby (před narozením si samozřejmě nikdo nic sám vybrat nemůže), pro každého je předem připraven plán. Podle tohoto plánu jsme se měli narodit, abychom byli vyzdviženi do stavu požehnání a abychom prostřednictvím tohoto stavu požehnání konali činy nadpřirozeně dobré a prostřednictvím těchto činů docílili věčného života. Jsme na světě proto, abychom spasili naše duše, a to prostřednictvím víry a dobrých skutků: tohle je osud jednoho každého z nás. Je to osud každého, toho, kdo věří a toho, kdo nevěří, je to osud toho, kdo ví, stejně jako toho, kdo neví a netuší. Spíše než osud by bylo vhodné říci účel, protože vy víte, že tohoto nejvyššího cíle je možné dosáhnout, ale je také možné o něj přijít. Takže problém věčného spasení naší duše je z vůle Boží úzce spojen s naší sounáležitostí, věrností a poslušností k Církvi. Člověk se nemůže zachránit bez Ježíše Krista: „Já jsem ta Cesta, Pravda a Život.“ Pouze ten, kdo v Něj věří, dojde k Otci: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tudíž není možné se zachránit aniž bychom byli nějakým způsobem ve spojení s Ježíšem Kristem. Ale Ježíš Kristus nechtěl, i když by to byl býval mohl udělat, zůstat viditelně mezi námi; na konci svého pozemského působení, čtyřicet dní po svém Vzkříšení, dal svým Apoštolům tento úkol: „Jděte, křtěte a hlásejte vše, co jsem vás naučil. Kdo uvěří, bude spasen; kdo neuvěří, bude zavržen. Já jsem s vámi až do konce světa.“ A náš Pán založil také svoji Církev: tu Církev, kterou nám přislíbil, když řekl: „Ty jsi Petr – Skála – a na této skále zbuduji svou církev“; Církev, kterou skutečně založil umíraje na Kříži, a které dal vůdce, kterým je Svatý Petr: „Pas mé beránky, pas mé ovečky“. Církev, kterou konečně uvedl v platnost sesláním Ducha Svatého padesát dní po svém Vzkříšení. Od té chvíle každý člověk na této zemi má morální povinnost příslušnosti k této Církvi. Nikdo se nespasí, kdo není součástí těla Církve prostřednictvím Křestu, ve spojení a v poslušnosti legitimních Pastýřů, nebo alespoň prostřednictvím Křestu a přání být součástí duše Církve. To je jedna z pravd Víry, ať už tomu věříte nebo ne; radím vám věřit tomu, jinak se nespasíte! Jednoduše řečeno, nemůžeme se činit pro svatý život, nemůžeme vést duchovně založený život mimo Církev. To je nemyslitelné. Je to možné pro Protestanty, kteří právě z tohoto důvodu jdou nesprávnou cestou. Pro katolíka je nemyslitelné vést křesťanský život bez Církve: motto „Kristus ano, Církev ne“ je naprosto nepřípustné.
A teď se dostáváme k problému současné doby. To, co jsem řekl až doposud, je banální a jasné. Je nám nad slunce jasné, že je nutné být součástí Církve. Chodíme do farního kostela, máme Faráře, řídíme se tím, co nám káže, jelikož on nám říká to, co jemu říká Biskup, který říká to, co jemu říká Papež, jež říká to, co mu říká Kristus. Takže není co riskovat. Ale fakt, že dnes jsme se zde sešli, je důsledkem toho, že jsme součástí těch katolíků, kteří zjistili, že je rozdíl mezi tím, co bylo normálně učeno a praktikováno až do doby před třiceti lety a tím, co je naopak soustavně učeno a praktikováno dnes. V podstatě tedy, jaká je naše pozice? Jsme lidé, kteří jsou součástí Církve prostřednictvím Křestu a kteří vyžadují odpověď: „Toto je naše Víra, taková, jakou jsme ji přijali od Církve a vyžadujeme pravou, autoritativní odpověď na tento problém.“ Tohle je problém, který vznášíme, a máme na to veškeré právo. Takže, kdo jsou takzvaní tradicionalisté? Osoby které, právem, přemýšlejí o tom, že mnohé z toho, co je dnes učeno, a mnohé z toho, co je dnes praktikováno, je v kontrastu s dvěma tisíci lety učení a činnosti Církve…
Mezi takzvanými tradicionalisty, po tomto zjištění, jak jinak, okamžitě došlo k rozkolu. Zjistili jsme, že zmíněná odklonění nejsou pouze pomýlením jednoho či dvou ztřeštěnců, či několika rozvášněných šílenců. Takoví se vždy vyskytovali a vyskytovat budou. Je nepředstavitelné, aby stovky a tisíce kněží sledovali vždy ve všem dokonale doktrínu. Potíž je v tom, že problém námi zjištěný je situován na nejvyšších úrovních: nejedná se o jakéhosi faráře od Sv. Petra a Pavla, ale o Ekumenický Koncil, o Sbor Biskupů, o samotnou osobu Papeže. A v tomhle tkví problém pro nás tradicionalisty: vysvětlit, jak mohlo k něčemu takovému dojít.
Víte, že došlo k mnoha reakcím. Je nesporné, že v soudobé společnosti existuje určité znepokojení a ti, kdo chtěli Koncil a aplikaci jeho reforem, to přiznali. Přiznal to Pavel VI: „Trhlinou pronikl do Církve Satanův dým”, „Jsme svědky autodestrukce Církve“ (mimochodem, toto je nesmyslný termín, protože Církev nemůže zničit sama sebe. Ale význam je tento: vše míří k zániku, a to naší vinou). Přiznal to Ratzinger, který napsal celou knihu, aby sdělil, že optimismus sedmdesátých let, let Koncilu, se ukázal jako nepodložený a že se ubíráme cestou k všobecnému odvratu od křesťanství… Došlo tedy k připuštění faktu všemi takzvanými autoritami a je jasné a jisté, že existuje vážný problém. Pokud ještě někdo věří ve věčnou spásu, v závažnost smrtelného hříchu, v přikázání Církve, nutně se zděsí. V našich zemích, po uplynutí téměř dvou tisíc křesťanských let, jsme dnes svědky přibližně dvacetiprocentní účasti na nedělní mši. Farář, v horách či ve městě, levicový či pravicový, pokud má Víru, nutně musí zalomit rukama a položit si otázku: „Co se to s dušemi stalo?“ Situace je přinejmenším katastrofická. „Tradicionalisté“ nachází hlavní důvod této situace, i když ne jediný, ve změnách doktríny a morálních zásad, uskutečněných před přibližně třiceti lety [1962-1965]. Jenže, jak jsem vám již řekl, rozdílná je dispozice, s jakou se k této otázce postavíme. Dobře víte, že se nabízí velmi různorodá vysvětlení. Ti, co nesdílejí radikální krititku, kterou jsem právě vysvětlil, říkají, že Koncil je nevinný, kompletně regulérní, a že jeho rozhodnutí byla pouze aplikována přehnaně. Pro stoupence tohoto názoru je jedinou cestou podpořit ty síly v Církvi, které snaží o návrat k tradici. Pokud by tomu opravdu tak bylo, bylo by to nádherné, byla by to opravdu nesmírná útěcha, a byli bychom mezi prvními, kteří požádají o vstup do řad těch, co brání zdravé síly, abychom společně bojovali proti tomuto úpadku. A, dodávám, měli bychom být první, kdož jsou podpořeni těmito zdravými silami, které by měly zvolat: „Pojďte sem, potřebujeme vás!“
Toto bohužel není možné, a to nejen proto, že nás nikdo nechce, dokazujíce tímto, že ty síly nejsou až zas tak zdravé, jak by se mohlo zdát, ale také to, že zde problém netkví. Ono totiž není pravdou, že Koncil a následné učení pokoncilní Církve jsou v souladu s tradičním učením Církve. V čísle 15 periodika Sodalitium jsem si dovolil vysvětlit důvody vztahující se k doktríně, které podporují naše stanovisko. Mezi jiným jsem uvedl přesné citace doktríny tak, jak je vyučovaná dnes, a vedle jsem uvedl srovnání s původní doktrínou Církve. Srovnání se jeví jako nanejvýš rozporuplné. Stačí, abych citoval jediný bod o náboženské svobodě, která, jak víte, se vyučuje od Druhého Vatikánského koncilu. Překrásná kniha otce Luciena prezentuje ne jeden, ale milióny důkazů, ze všech úhlů pohledu, vylučujíce jakoukoliv odlišnou interpretaci, aby prokázala, že opravdu existuje kontradikce mezi učením Církve do dob papeže Pia XII (včetně) a obdobím po něm. Není možné přijmout jak to, tak ono. V onom čísle periodika, jež jsem zmínil, jsem necitoval výroky Jana Pavla II, které byly vysloveny později. Jan Pavel II říká: „Bůh je imanentní světu a oživuje jej zevnitř“. Kdokoli studoval alespoň základy filozofie ví, že rozlišujeme dvě pojetí boha: Boha transcendentního a Boha imanentního. Transcendentní znamená přesahující, převyšující svět a oddělený od světa; imanentní je naopak to, co zůstává za všech okolností uvnitř: Bůh se slučuje se světem. První pojetí představuje Boha osobního, stvořitele nebe a země; druhé znamená panteismus: svět je Bůh a Bůh je svět [pozn: panteismus – všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy]. Pokud jsme dospěli až k přijetí Boha v jeho panteistické definici, uznáte, že zde již neprobíráme detaily naší Víry, pokud ovšem Víra může mít detaily, ale zabýváme se samotnými základy: panteismus není nic jiného, než maskovaný ateismus. Když totiž velmi nedávno tehdejší papež Jan Pavel II řekl, že „člověk má nesmírnou důstojnost“, věděl, co říká? Výraz „nesmírný“ je velmi precizní a označuje výhradní vlastnost Boha. V katechismu Svatého Pia X se říká: „Kde je Bůh? Bůh je v nebi, na zemi a na každém místě. Bůh je nesmírný.“ Jediný, kdo je nesmírný, je z definice Bůh. Pokud někdo řekne, že člověk je všemohoucí, říká: člověk je Bůh. Pokud řekne, že člověk je nesmírný, říká: člověk je Bůh. Někomu to možná uniklo, ale pokud o tom trochu přemýšlíte…, zdá se, že se nenabízí žádné jiné možné vysvětlení.
Takže se nacházíme před skutečností a před tvrzením, potěšujícím a uklidňujícím, které říká: „úpadek tu je, ale pochází i od vysoko postavených osob, od biskupů, kteří neposlouchají Papeže, je tedy nutné se opřít o Papeže a o učení Církve, a vzdorovat těmto omylům“. Bylo by to krásné, pokud by to bylo pravda. Takováto byla situace Církve za Pia XII, když v mnoha zemích sbor biskupů byl proti Římu a kdy ji dobří katolíci museli bránit, bráníce učení Církve. Taková byla situace za časů Pia XII, v padesátých letech; teď jsme v letech devadesátých a situace nejen, že není stejná, ale bohužel se tragicky zhoršila. Existují další možná řešení: to nejhorší, které mi bere odvahu nejvíc, je naprostá lhostejnost. Najdou se lidé, kteří o stávající situaci jeví naprostý nezájem; buď proto, že je nezajímá Víra a náboženství, nebo proto, že si vytvořili nábožnost čistě soukromou a osobní. A jak to vidím já, opravdové drama dneška je, že každý má svůj oltář a každý má svého Boha, zhotoveného k svému obrazu a podobenství a přizpůsobeného vlastním potřebám. Tohleto je ve skutečnosti ten nejlepší výsledek modernismu, protože z hlediska filozofie nám modernismus říká: „My nevíme, jestli Bůh doopravdy existuje, víme, že člověk potřebuje Boha; tudíž Bůh existuje v podvědomí člověka a člověk, podle svých potřeb, si vytvoří Boha.“ Takto modernisté vysvětlují různorodost náboženství v celém světě: totálním subjektivismem. Tato děsivá doktrína, která, jak vidíte, je opět maskovaným ateismem, se dnes stala běžnou praxí. Přesně tak, každý si z učení Církve vezme to, co se mu hodí, a zavrhne to, co se mu nehodí. Zeptejte se v neděli dopoledne jakéhokoliv věřícího na odchodu z kostela a řekne vám: „Já osobně souhlasím s tímto a nesouhlasím s tamtím“ ohledně oficiálního učení Církve. Tudíž lidé sami potvrzují to, co vám říkám: každý si z víry bere a vynechává podle svých potřeb, podle své představy. Tohle už není Víra, je to osobní „víra“. Bohužel, i mnozí z nás, ačkoliv v sobě mají tradiční vnímavost, nejsou prosti této mentality. Určitá nábožnost se nám líbí, hledáme něco, co vyhovuje našim potřebám, rozpoložení a touhám duše, ale nechceme víc. Z dalších otázek by nás jen rozbolela hlava. Ale Víra nespočívá v tom, že si vymyslíme doktrínu, která obsahuje více méně to, co řekl Bůh; Víra spočívá v tom, že přijmeme vše, co nám Bůh vyjevil a co nám Církev nabízí k víře. Tudíž nemůžeme zůstat lhostejní k problému Církve a autority, jak se nabízí dnes. Žádný věřící si nemůže říci: „Ale no tak, ať už musíme nebo nemusíme poslouchat Papeže, mně je to jedno. Není mi sympatický, a tak jdu na mši sem,“ nebo: „Ten je mi sympatický, tak jdu na mši sem.“
V tom problém nevězí. Problém vězí v tom, že Víra nám ukládá, že každý z nás, aby se spasil, musí být poslušen a podřízen Papeži. Je to nezbytně nutné: kdo není poslušen a podřízen Papeži, je schizmatik. Schizmatik je definován jako ten, kdo odmítá být podřízen, ve společenství s Papežem, a s Pastýři, kteří jsou s ním ve společenství. Takže přijít na kloub našemu problému není nepovinné, ale naprosto nutné; hned jak s někým mluvíme a vysvětlujeme naše názory, první námitka, a jediná námitka, která má nějakou hodnotu, zní: „Ale Papež? A poslušnost Papeži?“. Tento problém tudíž nemůže být ponechán stranou, ale musíme se mu věnovat a vyřešit ho, protože chceme-li být na straně pravdy, zachovat si Víru, spasit duši, musíme mít svědomí čisté, a abychom měli svědomí čisté, musíme si položit otázku: „To, co děláme, je správné nebo ne, je vítané Bohem nebo ne, je v souladu s učením Církve nebo ne?“. Protože pokud odpověď zní ne, je nutné se vydat jinou cestou; pokud zní ano, není už potřeba váhat, pochybovat, podporovat podmínečně, ale naopak je naší povinností oddat se tělem a duší obraně Církve v situaci objektivně tragické.
Pro ty, kdo za původ tohoto úpadku považují deformaci učení na nejvyšších úrovních, existují, jak jsem vám již řekl, tři možná vysvětlení. Ponechme stranou vysvětlení pátera De Nantes, které by tak bylo tím čtvrtým, jelikož stejně nemá mnoho stoupenců. Existují tedy v podstatě tři významné názorové postoje: postoj Kněžského bratrstva (FSSPX), totální sedevakantismus, a Teze Cassiciacum. Postoj přijatý velkou většinou tradicionalistů a zejména Kněžským bratrstvem sv. Pia X spočívá v tomto tvrzení: „Jan Pavel II a před ním Pavel VI [a pak Benedikt XVI a František] zůstali legitimními Papeži, Svatými otci římskými, zástupci Ježíše Krista na této zemi, nástupci sv. Petra, obdařeni charismem neomylnosti a tudíž jurisdikční a všeobecnou pravomocí nad všemi věřícími po celém světě. Přesto však hlásají hereze, přerušili svazky s odkazem Církve, tudíž jsou schizmatikové oni a ne my, a je třeba jim vždy odepřít poslušnost. Neboli: akceptujeme je, když hlásají to, co je v souladu s tradicí, odmítáme je, když říkají něco odlišného.“
Na úplně opačné straně tohoto řešení najdeme takzvaný „totální sedevakantismus“, postoj bez podtónů a barevných odstínů. Kdo zastává tento názor, tvrdí že: „Pavel VI a Jan Pavel II, jelikož veřejně a soustavně hlásali hereze na téma Víry a morálky, přišli o Svatý Stolec, nejsou již Papeži a téměř s jistotou jimi nikdy nebyli, jsou pouhými podvodníky a vzdoropapeži; každý katolík jim tedy musí odepřít poslušnost, vzhledem k tomu, že Papeži nejsou. To samé platí o každém, kdo přijme jejich učení i o tom, kdo je uzná za právoplatné Papeže; také tyto osoby jsou tímto kacíři a postaveny mimo Církev.“. Nutno podotknout, že mnozí totální sedevakantisté dále celkem logicky rozvíjejí toto téma o postoj zvaný „konklávismus“. „Pokud je Papežský stolec neobsazený“, říkají, „a jelikož Církev musí mít Papeže, je nutné přistoupit k volbě Papeže.“. Toto je podstata „konklávismu“, názoru, který není sdílený všemi totálními sedevakantisty, jen jejich částí, a na druhou stranu je to celkem logické.
A konečně se dostáváme ke třetímu stanovisku, které můžeme nazvat středovým názorem, tedy někde uprosřed dvou již uvedených, a tím je takzvaná Teze Cassiciacum. Toto jméno dostala proto, že byla vůbec poprvé představena v časopise, který se jmenoval „Cahiers de Cassiciacum“ (Cassiciacum je latinský název vesničky Cassago v regionu Brianza v Itálii, kam se uchýlil svatý Augustin, aby se věnoval studiu důležitých církevních otázek své doby.). Páter Guérard des Lauriers, v touze tak nějak napodobit tohoto Světce, se rozhodl uchýlit do takového svého Cassiciaca, přemýšlet a napsat svoji Tezi, a to za účelem analýzy tehdejší situace Církve, úvahy jak jsme se do takovéto situace dostali, jaká se nabízí možná řešení a hlavně jak se katolík má a může chovat v této svízelné situaci.
Co tedy prohlašuje Teze Cassiciacum? Zachovává to, co je pravdivé v obou názorech, které jsem vám právě ilustroval (oba obsahují trochu pravdy), odmítá to, co je v nich nepravdivé; tím představuje pro současnou dobu jedinou možnou odpověď, vyrovnanou a zcela v souladu s učením Církve, vylučujíce jak rozpory prvního stanoviska, tak nebezpečí a riskantní tvrzení stanoviska druhého. Musíme si dávat velký pozor a nedostat se do vleku ani jednoho ani druhého extrémního názoru, ale kráčet pevným krokem po této střední cestě ne proto, že je to střední cesta (nejedná se o polovičatost, polovičatost se nám nelíbí), ale proto, že je to střední cesta pravdy mezi dvěma protikladnými omyly, které využívají dvě části pravdy překrucujíce je abnormálním způsobem. Kde leží pravda v názoru prvním, tom, který je konec konců názorem Mons. Lefebvreho? Je v něm pravdou to, že nenáleží soukromé osobě, komukoliv, věřícímu, libovolnému knězi, členům Církve učícím se, kteří teprve poznávají, a ne Hierarchii, Církvi přednášející, která vyučuje, opakuji, těmto osobám nenáleží moc a autorita stanovit a prohlásit, že ta a ta osoba není zákonným Papežem. Tohle nenáleží soukromým osobám. Rozuměli jste dobře: jedna věc je Biskup s Církevní autoritou, jiná věc je soukromá osoba bez pravomoci. Tvrzení soukromé osoby není nic jiného než tvrzení založené také na Víře, ale nemůže mít právní hodnotu. Co je naopak pravdivého v názoru sedevakantistů? To, že člověk, který dennodenně hlásá hereze, nepřispívá ke společnému blahu Církve a nemůže být Církevní autoritou. Je navíc nemožné, aby osoba, která by měla být v určitých proslovech vedena Duchem Svatým, čímž by tudíž vměla být zaručena neomylnost, je nemožné aby tato osoba hlásala něco, co je v protikladu s Božím Vyjevením. Není tedy možné, aby tyto osoby byly doopravdy Papeži. Není také možné, aby nám Víra ukládala odepřít poslušnost jisté osobě a zároveň aby nám ukládala poslušnost té samé osobě. Nejde vytvořit teologii neposlušnosti, jak říkají zastánci prvního stanoviska. Nelze říci: „Jsme podřízeni Papeži, ale odpíráme mu poslušnost.“, jak napsal nedávno nejvyšší Představený Kněžského bratrstva svatého Pia X ve Spojených státech. Pokud jsem podřízený, poslouchám, pokud neposlouchám, nejsem podřízený. Tudíž sedevakantismus má plnou pravdu, když ukazuje na tyto rozpory a říká: „Tyto autority nejsou Papeži“. Na což vy mi řeknete: „Tak jsou to Papežové anebo nejsou?“ Jediná možná odpověď na tuto otázku je: „je třeba rozlišovat“. Je třeba rozlišovat mezi dvěma aspekty Papežství, stránkou formální a stránkou materiální: a v tom spočívá Teze Cassiciacum.
V tomto krátkém čase vám ji nemohu vysvětlit celou a do detailů, tím spíš, že se jedná o poměrně obtížné věci: když mluvíme o teologii, mluvíme o věcech obtížných, protože vznosných. Mluvíme o Bohu, o Církvi stvořené Bohem; nemluvíme o bramborách a petrželi nebo o banánech, které se prodávají na trhu a o kterých může diskutovat kdokoliv nebo téměř kdokoliv (mě by asi určitě na trhu ošidili: každý rozumíme něčemu jinému). Každopádně mluvíme-li o věcech obtížných, nemluvíme o věcech, které nás nechávají lhostejnými. Každý křesťan si musí a tedy může zachovat Víru. Jestliže máme povinnost zachovat si Víru, je nám také dána možnost udělat to: neexistuje povinnost bez možnosti ji realizovat. Takže, abychom si zachovali Víru, musíme být schopni rozumět tomu, co nás Církev učí, a být schopni toto učení odlišit od jeho opaku.
Vraťme se teď k materiální a formální stránce Papežství. Nejedná se o výmysl otce Guérarda. A i kdyby tomu tak bylo, nebylo by na tom nic špatného: Církev odedávna tvořila nová slova pro pojmenování starých konceptů. Když První nicejský koncil stanovil, že Ježíš je doopravdy Syn Boží, vytvořil slovo „soupodstatný“; ve středověku, na ochranu proti herezi, která popírala přítomnost Ježíše v hostii, zformulovali teologové a následně Církev další nové slovo: „Transsubstanciace”. Dokonce ani termín „Nejsvětější Trojice“ nepochází z Evangelia. Vytvořili jej první teologové, aby tak vyjádřili skutečnost věčnou jako sám Bůh. Tudíž by nepřekvapilo, kdyby teolog dvacátého století, čelící situaci zcela jistě nové, neboť to, co dnes prožíváme, se nikdy ještě v Církvi nestalo, vytvořil novou terminologii schopnou vysvětlit nový fenomén. Jako odpověď „totálním sedevakantistům“, kteří požadovali zamítnutí Teze otce Guérarda, neboť podle nich se nevyskytovala v manuálech napsaných před Koncilem, otec Guérard říkával: „Podobají se lovci, který se vypraví do džungle. Pokud v jeho příručce je například napsáno, že tygr vyskočí zprava, ale ve skutečnosti se objeví zleva, on nevystřelí doleva. Jeho manuál mu říká, že tygr se objeví zprava, takže vystřelí na špatnou stranu a tygr ho sní.“. Nikde není řečeno, že manuály předvídaly situaci přesně takovou, jaká nastala. Teologové si odedávna kladou tuto otázku: jelikož Papež je neomylný, ale není dokonalý, může se také dopustit hříchu proti Víře? Někteří si myslí, že ne, ale velká většina dospěla k závěru, že ano: Papež se může dopustit hereze. Může být heretik hlavou Církve? Může být učitelem Víry ten, kdo nemá Víru? Může být členem Církve jako její Hlava ten, kdo není v Církvi ani jako její člen? Odpověď je záporná a tudíž teologové se dále ptali: kdyby Papež hlásal herezi, co by se stalo? Biskupové z celého světa, předpokládali, by proti němu reagovali, svrhnuli by ho nebo by ho spíš prohlásili za sesazeného konstatujíce, že již Papežem není, zvolili by jiného Papeže a bylo by to vyřešené. To, co teologové nepředvídali, bylo to, že by nikdo na takovou situaci nijak nereagoval. Jak se bohužel stalo. A jelikož nikdo nehnul ani prstem, dnešní situace je odlišná od té předpokládané v manuálech a také řešení musí být odlišné. „Totální sedevakantismus“ by byl býval pravdivý, kdyby Biskupové byli konali svoji povinnost. Krize by byla ukončená: byl by tu opravdový Papež zvolený Biskupy, kteří zůstali pevní ve Víře, případně v kofliktu s falešným Papežem podporovaným Biskupy, kteří Víru ztratili. Naše situace taková není. Ti, co zastávají názor, že Jan Pavel II je vzdoropapež, mi musí představit Papeže, proti kterému by tento „vzdoroval“. Já nevím o jiném, než o Janu Pavlu II. „Totální sedevakantismus“, už jen tímto termínem „vzdoropapež“, je neobhajitelný a vystavuje se výsměchu.
Přesto, ačkoli je Teze Cassiciacum bezpochyby geniální, a po mnoha stránkách zcela novou aplikací Církevní doktríny o Papežství na současnou situaci, není pravdou, že rozlišení materiálního a formálního aspektu Papeže je ryzí invencí otce Guérarda. Jak možná víte, velkým odborníkem na Papežství, kterému věnoval celou knihu, je jezuitský teolog a Učitel Církve, svatý Robert Bellarmino. Ten píše: „Kardinálové, když tvoří, tedy volí Svatého Otce, uplatňují svoji pravomoc ne na Papeže, protože jím ještě není, ale na hmotu.“ Čím je člověk zvolený Papežem? Je Papežem „materialiter“. Zvolení tedy přivede zvolenou osobu k tomu, aby následně obdržela od Boha, za předpokladu, že tomu nic nebude stát v cestě, formálně Papežství. Tady vidíte, že teolog, svatý člověk, Učitel Církve, ne otec Guérard (žil čtyřista let před ním), mluví o materii a formě Papežství: materiálním aspektem je být zvolen, formálním aspektem je autorita, pravomoc řídit, kterou Bůh dá Papeži ve chvíli, kdy zvolený doopravdy akceptuje své zvolení. Další teolog minulého století, kardinál Tommaso De Vio, nazývaný také Kajetán nebo Gaetano, kterého si svého času Papež povolal, aby se postavil na odpor Luterovým doktrínám, napsal: „Papežský post, tedy bytí papežem a Petr (Petrem se rozumí osoba Papeže) jsou ve vztahu formy a hmoty.“. Osoba Papeže je stránka materiální (hmotná); pověření, pravomoc, je ta formální. Další teolog, Jan od Sv.Tomáše, ve svém „Traktátu o autoritě Papeže“ říká to samé. Vidíte tedy, že klasičtí teologové Protireformy vyslovují stejný názor jako Mons. Guérard.
Promiňte, ale není tohle konec konců to samé, čemu už věříte v mnoha dalších otázkách? Rozlišení materiální a formální stránky všeobecně, není to samozřejmé naučení katolické filozofie? Již Aristoteles, se svojí teorií o hylémorfismu (hylé znamená látka, morfé forma) učil, že všechny hmotné věci se skládají z látky a formy, a že i v nehmotných věcech existuje stránka hmotná (podstata) a stránka formální (existence). Jedině Bůh existuje čistě formálně aniž by měl hmotnou stránku. Toto učení je tudíž aplikováno analogicky na nepřeberné množství věcí. Když jsme se například jako děti učili katechismus, tak nám vysvětlili, že ve Svátostech spolu existuje hmota a forma. Co je hmotnou stránkou Svátosti Oltářní? Chléb a víno. Co je formální stránkou Svátosti Oltářní? Posvěcující slova. Pokud je tam pouze hmota, chléb a víno, je tam Ježíš? Ne. Jedna část není druhou částí, nezbytné jsou obě.
I mluví-li se o hříchu, Církev učí, že existuje hřích materiální a hřích formální. Materiálního hříchu se dopustíme pokud zhřešíme nevěda, že jde o hřích: je zde hmotná část hříchu, samotný hříšný čin, ale není zde formální stránka či základ hříchu, tedy vůle činit zlo. Pokud se v pátek najím masa ne vlastní vinou, ale jelikož se domnívám, že je čtvrtek, dopustil jsem se materiálního hříchu. Je zde hmotná podstata hříchu, protože křesťané v pátek maso nejí, ale není zde formální stránka hříchu, protože jsem nechtěl urazit Boha, neuvědomil jsem si, že jsem hřešil. Vidíte tedy, že může existovat hmotná stránka věci, hmotný hřích, bez formální stránky. Teologové mluví dokonce o „fede informe“, tedy o Víře bez formy: kdy existuje materiální stránka Víry, ale ne její formální stránka. Sem spadá například ten, kdo má Víru ale nemá dobrotu srdce a milosrdenství, která je formální stránkou Víry. Mohu totiž mít Víru a žít přitom ve smrtelném hříchu. Pokud jsem se například zaobíral špatnou myšlenkou proti počestnosti, přišel jsem tím o Boží milost, milosrdenství, ale proto jsem nepřišel o Víru. Jakou Víru mám? Víru bez formy.
A takhle bychom mohli pokračovat… Uveďme ještě příklad muže a ženy, kteří se spolu vypraví do kostela, tam jim farář požehná a vezmou se. Kněz se jich zeptá: „Chceš si vzít Karla za manžela? Ano. Chceš si vzít Lucii za manželku? Ano. Tímto vás prohlašuji za manžele.“ A ti dva se vydají na svatební cestu; v registru kostela je zapsáno, že Karel a Lucie jsou manželé. Teď se ale stane, jako v nějakém románu, že v důsledku nějaké vážné překážky je jejich manželství zcela neplatné. Oni o tom ale neví a jsou přesvědčeni, že jsou sezdáni; pro Církev jsou manželský pár, děti případně narozené věří, že jejich otec a matka jsou manželský pár, ale oni jím nejsou. Jedná se o takzvané putativní (domnělé) manželství; mohli bychom je také nazvat manželstvím materialiter. Formálně manželstvím není, formálně sezdaní nejsou. Před Bohem nejsou formálně sezdáni, ale před Církví, tedy v jejích registrech, ano. Tohle je jen jeden z tisíce dalších případů, které mohou nastat. Dokonce i my sami jsme složeni z hmoty a z formy. Církev to definovala takto: formální součástí člověka je jeho duše, hmotnou součástí člověka je jeho tělo. Když člověk zemře, dojde k tomu proto, že formální část se oddělí od hmotné části.
Mluví-li Otec Guérard o materiální a formální stránce Papežství, někdo může namítnout: „To jsou bludy, výmysly teologů… tady je to složité…“ Ale vůbec ne, je to úplně jednoduché, jedná se o otázky, se kterými se můžeme běžně setkat každý den, v jakémkoliv kontextu; i vy jste hmota a forma a až zemřete, hmotná stránka se oddělí od formální. Jak vidíte, není na tom nic tak divného.
A co hmotná stránka bez formální? I to se může stát. Bylo tomu tak s Pavlem VI, bylo tomu tak s Janem Pavlem II (vynechme otázku Jana XXIII, pomalu ale jistě se k tomu v Sodalitiu dopracováváme… za takových deset let s tím budu hotov).
Jsme si stoprocentně jisti, že Pavel VI neměl a Jan Pavel II nemá papežskou autoritu, a v tomto jsme zajedno s „totálními sedevakantisty“. Rozumějte mi, jsme zajedno v základu, zatímto názorově se s postojem Bratrství (FSSPX) rozcházíme. S mnoha dalšími se rozcházíme ohledně základního postoje: v tomto spočívá rozdíl ve spolupráci, jak jsem jej prezentoval v úvodu. Ačkoliv se tedy názorově rozcházíme s oběma těmito tezemi odlišnými od našeho postoje, s jednou je rozkol ohledně základu, zatímco s druhou je v méně důležitém bodě, i když i tento může mít důležité důsledky ve svých následcích. Že Jan Pavel II nemá Papežskou autoritu je jisté: můžeme to dokázat několika způsoby.
Nejdříve dokažme, že nemá autoritu, a poté vysvětlíme jak a proč ji nemá. Uvedu jen jeden příklad. Během Druhého Vatikánského koncilu byla Pavlem VI vyhlášena deklarace o náboženské svobodě, podle níž by náboženská svoboda byla přirozené právo, které hlásal Kristus Apoštolům. Náboženská svoboda, tedy právo rozšiřovat a hlásat jakoukoliv víru, i falešnou, na veřejnosti, i mimo katolické fórum, bylo na Koncilu prezentováno jako vyjevené Bohem a bylo definováno takovým způsobem, aby to vzbudilo dojem, že je chráněno Papežskou neomylností. Koncil je totiž mimořádným učením Církve, neboli magisteriem. Pavel VI prohlásil, že Druhý Vatikánský koncil byl pouze řádným všeobecným magisteriem, tedy učením Papeže ve společenství se všemi Biskupy. I kdyby tomu tak bývalo bylo, První Vatikánský koncil ustanovil, že všeobecné řádné magisterium je neomylné (což právě Bratrství popírá, aby podpořilo své postoje). Tudíž my všichni bychom měli přijmout náboženskou svobodu jako pravdu vyjevenou Bohem a měli bychom tedy například říci, že Svědci Jehovovi mají právo obelhávat snadno ovlivnitelné osoby, způsobit jejich ztrátu víry v Ježíše Krista; a stát a Církev mají povinnost ochraňovat a zaručovat toto právo. Stejně tak i komunista, ateista a zednář by měli právo propagovat a šířit komunismus, ateismus a zednářství, aniž by stát a Církev měli možnost zasáhnout, naopak by měli ve jménu Boha povinnost respektovat, nejen v soukromí vlastního svědomí, ale dokonce veřejně, činnost těchto osob. Ve skutečnosti Církev toto odsoudila jako omyl v rozporu s učením Písma a prvních Církevních Otců.
Jako důsledek učení všech Papežů jsme vlastně nuceni říci, že náboženská svoboda je chybou. Svědčí o tom listy „Quas primas“, „Quanta cura“, „Syllabus“ a další. Namítnete, že encykliky se těžko čtou, že je těžké pochopit obsah některých oficiálních deklarací, že kniha otce Luciena je ve francouzštině a vy jí nerozumíte… pro každého, kdo ještě neporozuměl, předložím tedy velmi prostý důkaz: činnost Církve v praxi. Pokud by bylo pravdou to, co prohlásil Druhý Vatikánský koncil, pak by Církev, od Apoštolů po papeže Pia XII, nepřetržitě a neustále, všude, kde působila, porušovala toto údajné právo vyjevené Bohem. Apoštolové, a o tom se dočteme ve Skutcích Apoštolů, dali veřejně pálit na náměstích všechny knihy zabývající se magií. Inkvizice také zajisté nerespektovala svobodu vyznání. Konkordát podepsaný mezi Piem XII a Španělskem generála Franca v zemi zrušil jakoukoli svobodu náboženství a veřejného kultu kromě vyznání katolického. Tudíž, abychom zůstali věrni Druhému Vatikánskému koncilu, bychom měli říci, že po dlouhých dva tisíce let Církev zavrhla učení Ježíše Krista v jednom jeho základním bodě. Církev by už nebyla Církví, zradila by Kristovo učení, zanikla by. Protestanti by měli pravdu ve svém tvrzení, že od počátků Papežové zavrhli Kristovo učení, byli antikristy. A takto bychom mohli pokračovat. Jenže tohle není jednoduše možné: „Brány pekel ji nepřemohou“. Tudíž buď mi dokážete, že Pius IX nebyl Papežem, ale falešným papežem, že Pius XII nebyl Papežem, ale falešným papežem, a tak dále s dalšími Papeži, anebo je nutné říci, že Pavel VI a Jan Pavel II nejsou Papeži. S tím nic nenaděláme, jde o to zachránit čest jedněch anebo druhých; nemůžeme je zachránit všechny. Pak jsou tu ještě další a další důkazy.
Řeknete mi, nebo lépe, zjistíte, že nová mše se vzdaluje teologii takové, jakou ji hlásal Tridentský koncil. Uklidněte se, jste ve společnosti nikoho menšího než Kardinála Ottavianiho, jenž byl hlavou Svatého Oficia, neboli nejvyšší Kongregace Církve, jež měla za úkol chránit katolickou Víru a vymýtit z ní omyly a pochybení. On tedy, kdo byl, abychom tak řekli, v této věci odborníkem, řekl a napsal: nová mše se oddaluje od učení Církve jak jej definoval Tridentský koncil. Stejnou věc prohlásil Kardinál Bacci. Tak tedy, pokud je pravdou, jako že je pravdou, že nová mše se oddaluje od učení Tridentského koncilu, ten, kdo ji uvedl v platnost, nebyl již Papežem. Proč? Protože Tridentský koncil a zejména Papež Pius VI prohlásili, že to, co Církev učinila, Církevní disciplína, je neomylné. Neomylné ne v tom smyslu, že nemůže nikdy být pozměněno: dnes odříkám Gloria, zítra neodříkám Gloria. Neomylné v tom smyslu, že je nemožné prohlásit, že to, co Církev učinila dříve, škodilo duším. Jinak se vrátíme, odkud jsme začali: po pět set let, šest set, po tisíc let by Církev dávala svým synům a dcerám parodii Mše, Mši mylnou a pochybenou. Anebo by toto Církev dělala právě teď, a to není možné… Nutně bychom byli nuceni říci, že od roku 1969, ustanovením nové mše, dává Církev svým dětem jedovaté býlí… Tohle není důvod, proč Kristus založil svoji Církev. Proč prohlašujeme, že Mše Svatého Pia V je tak krásná, jen proto, že nás dojímá k slzám? Ne: proto, že ji vytvořila Církev. Vybrali byste v každém případě „Introibo ad altare Dei“? Možná, že ne, možná byste vybrali jiný Žalm. Jak je možné, že jste našli takové zalíbení v Růženci? Protože vám ho dala Církev. Já bych třeba místo Růžence dal dohromady jinou modlitbu. Máme jistotu, že tyto věci nemohou duším škodit, ale mohou jim jen prospívat, protože nám je dala Církev. A novou mši nám nedala Církev. Kdyby nám ji bývala dala Církev, kdyby ji býval schválil Papež, tak by byla dobrou a prospěšnou. A když si řekneš, že ne, není dobrá, tak ti ji nedává Církev. „Kdyby kohokoliv z vás poprosilo vlastní dítě o kus chleba, dali byste mu snad kámen?… Jestliže tedy vy, ač lidé špatní, dovedete dávat svým dětem dobré dary, tím spíše Otec nebeský dá dobré dary těm, kteří ho o ně prosí“. A to stejné platí pro Církev, která je naší matkou. Kritizujete „přijímání“ do ruky, kritizujete ženy, které rozdávají „svaté přijímání“; ale tohle všechno pochází od Církve, nebo ne? Pokud tyto věci odsuzujete, nemohou pocházet od Církve, protože Církev činí jen dobré věci, nedává svým dětem špatné věci. Jsme si tudíž jisti, s jistotou, jakou může dát jen Víra, že Jan Pavel II a Pavel VI před ním, nebyli formálně Papeži, tedy neměli papežskou autoritu.
“Jak to, že neměli autoritu?“, ptá se Otec Guérard. Vysvětlení jsou nasnadě různá, všechna v rámci reálných možností. Papež Pavel IV nabízí příklad nevěřícího člověka, který, přestože nevěřící, je Kardinály zvolen. Pavel IV říká: i když všichni, Kardinálové, Biskupové, ho uznají za Papeže, ten člověk není Papež. Vidíte, že Pavel IV dává příklad podobný našemu: v televizních zprávách samozřejmě neřeknou: „Papež „materialiter“ připlul do Brazílie.“ Ne, řeknou: „Svatý Otec připlul do Brazílie“: Všichni jej považují za Papeže, od pekaře po vrátnou, od novináře po Kardinála, ale to ještě neznamená, že jím automaticky je, poněvadž Pavel IV nám předkládá případ, kdy by tomu tak nebylo: kdo je formálně nevěřící před zvolením Papežem, přestože zvolen Kardinály a uznán všemi, nemůže být Papežem. Církev to tak řekla, takže je to tak. Historka o Papežce Janě je směšná a obludná lež a pomluva proti Papežství a proti Církvi; kdyby ale, jakkoliv je to absurdní, byla Papežem zvolena žena, i kdyby zvolení přijala a byla uznána celým světem, nebyla by Papežem, protože Papežem se může stát jen kněz a Biskup a Víra nás učí, že žena se nemůže stát ani jedním ani druhým.
Pius XII se poté ptá, zda laický věřící, byv zvolen Papežem, může být opravdovým Papežem. Odpovídá že ano, pod podmínkou, že akceptuje vysvěcení na kněze a na biskupa, protože Papež je Římským Biskupem. Pokud ale přijme své zvolení Papežem, v samotné chvíli přijetí má už Papežské pravomoci, ačkoli je ještě laickým věřícím v obleku s kravatou. Dejme tomu teď, že laik je zvolen Papežem, například jeden z vás tady přítomných, a abychom to trochu zjednodušili, řekněme, že ovdovíte (omlouvám se vašim manželkám). V momentě, kdy vyslovíte: „Souhlasím s tím, že se stávám Biskupem a Papežem“, od té chvíle jste opravdovým Papežem. Ale dejme tomu, že místo toho, přestože navenek akceptujete, vnitřně odmítnete: „Já knězem? Vy jste se zbláznili! Teď se na měsíc přestěhuji do Vatikánu a budu si hrát na Papeže, ale ve skutečnosti o to, abych se stal knězem, nestojím. Po měsíci podám demisi a půjdu pryč“. Takový člověk nikdy nebyl Papežem, protože jeho vnitřní vůle odmítá jednu ze základních podmínek, aby se jím mohl stát. Ale jelikož navenek akceptoval, všichni ho považují za Papeže. Tady máme další případ zvolené osoby, která ale není Papežem. Takový člověk že by byl formálně Papežem? Odpověď zní: ne! A to proto, že odmítá jednu ze zásadních podmínek pro to, aby byl Papežem, tak jak to připomněl Pius XII. Ale tento člověk, který zatajuje toto své vnitřní odmítnutí, je materiálně Papežem? Ano, protože byl zvolen Konkláve a všemi uznán za Papeže, obsadil papežský stolec. Nemůže být nikým nahrazen, dokud nepodá demisi, nebo dokud není jeho zvolení uznáno a prohlášeno za neplatné. Toto je možný případ, i když jen teoretický, kdy je někdo Papežem materialiter ale ne formaliter.
Otec Guérad se tedy dále ptá: pokud se člověk zvolený Papežem formálně stane heretikem, to znamená, že prohlašuje herezii věda co činí, odmítaje tím učení Církve, je dále Papežem? Všichni teologové se shodují, že nikoliv. Ale jak rozeznat, že tento člověk hlásá herezi vědomě? Pokud to sám přizná, je to jednoduché. V opačném případě je na Církvi učící a na Biskupech, aby jej na to upozornili a napomenuli, a pokud on přesto potvrdí svoji chybu, nabydeme jistoty. Je tedy možné, že Jan Pavel II si je dokonale vědom toho, že je heretikem; v takovém případě, před Bohem, již v žádném případě není Papežem, ale před Církví, materiálně, jím stále je. Proč? Protože, jakkoliv můžeme prokázat, že hlásá hereze, nemůžeme prokázat, že tak činí vědomě. Jak můžeme vědět, jestli tak činil v dobré víře, nebo ne, když ho žádný Biskup nenapomenul a on se k ničemu nedoznal? Právě proto Otec Guérard zavrhuje řešení „Papež heretik“. Je velmi dobře možné, že Wojtyla je nejen heretikem, tedy hlásá hereze, ale že si je dokonce vědom toho, že říká hereze. V tomto případě, před Bohem, není Papežem ani materialiter ani formaliter; ale teze „celkových sedevakantistů“ ještě nebyla prokázána. Proč? Protože je nezbytné prokázat to veřejně, před Církví; tak jako ti dva manželé, o kterých jsem vám vyprávěl předtím, pokud jsou náhodou bratrem a sestrou: před Bohem nejsou manželi, ale podle názoru Církve, pokud neexistuje zrušení sňatku, jimi jsou, a přestože jsou oba volní, nemohou vstoupit do manželství s někým jiným. Proč? Protože jsou dále vedení coby manželé. „Je mi líto, musíte mi donést doklad o stavu svobodném…. Tady čtu, že je ženatý…“ „No jo, ale já ve skutečnosti ženatý nejsem.“ „Dobře, ale vy mi to musíte dokázat.“
Náš případ je podobný, tudíž Otec Guérard, hledaje vysvětlení faktu, že Jan Pavel II není Papežem, přestože nevylučuje jako možnou eventualitu hereze před a po zvolení, se vydává jinou cestou. Eventualita „Papeže heretika“ je pouze jednou z možností, ale nemůžeme si jí být naprosto jistí. Otec Guérard naproti této staví domněnku, kterou lze s jistotou dokázat: Jan Pavel II není (formálně) Papežem, jelikož si objektivně nepřeje a neuskutečňuje obecné dobro Církve. Toto zjištění je nabíledni, může se o něm přesvědčit každý. Kdo se dopouští chyb, soustavně, ze zvyku, podniká kroky a rozhodnutí cílené na uskutečnění záměrů určité společnosti, zajišťuje obecné blaho této společnosti. Pokud ale naopak soustavně jedná proti cílům společnosti, nezajišťuje její obecné dobro a blaho. Vezměme například Stát: pokud mé činy soustavně míří proti prospěchu občanů ale k mému vlastnímu prospěchu, tak ztratím autoritu. Pokud by dejme tomu hlava státu prohlásila: „Od této chvíle se vzdáme potlačování krádeží a vražd. Necháme plnou svobodu krádežím a vraždám“ (pomalu se k tomu dostáváme…). Taková hlava Státu by nezajišťovala ani v nejmenším obecné dobro a blaho. Takový vládce, podle veškeré přírodní a katolické filozofie, by už nebyl vládcem ničeho, protože by se on sám takto vzdal vládnutí. Když si uvědomíme, že po léta a léta, soustavně, činy „vládců“ Církve míří ke škodě duší, ke zničení Církve, k nečinění dobra Církve, tak jsme prokázali, že tyto osoby nejsou autoritami. A to ať už si myslíme cokoliv o jejich dobré víře prostřednictvím které, kéž by tomu tak bylo, spasí vlastní duši. Příklad, který jsem vám právě uvedl, o Státu, který se zřekne potlačování krádeží a vražd, se vám může zdát absurdní (i když dnes tam pomalu spějeme), ale bohužel taková je realita života Církve dnes. Zrušením Svatého Oficia, autority prakticky zrušily Církevní „policii“; jakýkoli teolog může dnes veřejně hlásat jakoukoliv herezi, aniž by za to byl potrestán. Co to znamená? Svobodu, alespoň fakticky, zlodějům a duševním vrahům, k zabíjení duší. Ratzinger prohlásil, že Otec Boff nejen podporuje „teologii svobody“, ale že dokonce věří, že dogma a sám Bůh mohou doznat změn. Jaký trest od něj Boff dostal? Nepsat a nepublikovat po dobu jednoho roku; a po několika měsících byl tento trest pozastavený. To znamená, že jakékoli potlačování chyb je u konce, že je zde nezájem o obecné dobro a blaho, že se zřekl vládnutí. Když říkáme, že ani Jan Pavel II nemá autoritu, neříkáme nic hrozného. Jak to? Protože oni sami to dokazují protřednictvím faktů: kdy a jak nám vládnou? Pavel VI vydal Encykliku „Humanae vitae“, v níž odsuzuje antikoncepci. Sbory Biskupů z celého světa, až na vzácné vyjímky, se do něj pustily, prohlásily, že je to otázka svědomí, že musí být ponechána soudu jednotlivých osob, a on co udělal? Řekl jim snad: „Cože? Vy se stavíte proti učení Papeže!“ Ne, neřekl jim nic. On sám, jako první, se tak vzdal vlády. Zcela nedávno, Biskup Berlína, jmenovaný „Kardinálem“ Janem Pavlem II v Konzistoři minulého června, prohlásil že podle něj v budoucnosti budeme mít nejen ženaté kněze, ale dokonce kněze-ženy, což je hereze a blud. A ještě dodal: „To není jen můj osobní názor, je to názor celé římské Kurie.“ Někdo snad tento výrok popřel? Byl snad sesazen, potrestán nějakým postihem, uvězněn, suspendován a divinis, exkomunikován, upálen či postižen čímkoliv vás napadne? Ani náhodou! Mlčení znamená souhlas, anebo alespoň, kdo mlčí, vzdává se vlády: takže to nejsem já, kdo říká, že Jan Pavel II již nemá autoritu, ale je to on sám, kdo buď souhlasí s někým, kdo prohlašuje takovéto věci, a tudíž je i on sám heretikem, anebo s ním nesouhlasí, ale byv se vzdal vlády, ve skutečnosti se zřekl, abdikoval na jakoukoli vlastní sílu a moc.
Jsou tací, kdo namítají, že Teze Cassiciacum není dogmatem. Tomuto výroku je nutné správně porozumět. To, že Teze není dogmatem, je evidentní; nebo spíše upřesním: nebude nikdy dogmatem. Názor na historická fakta opravdu není a nebude nikdy moci být dogmatem. V Církvi se považuje za dogma to, co bylo vyjeveno Bohem. Boží Vyjevení skončila smrtí posledního z Apoštolů a není mi známo, že Apoštolové nám vyjevili, že Pius XII nebo Pavel VI by se v budoucnosti stali Papeži. To je proč Teze nejenom není dogmatem, ale, opakuji, nikdy se jím nestane.
Existuje spousta pravd, které přitom nejsou dogmaty: to, že já jsem muž, není dogma a nikdy jím nebude, ale je to pravda, byl by oslem, kdo to popírá. To, že vy jste tady přítomni, není dogma, ale je to pravda. Existují dále pravdy, které, ačkoli nejsou dogmatem, jsou definovány neomylně Církví. To samé platí i pro historické fakty: to, že anglikánští duchovní nejsou knězi, že Jansenius opravdu napsal ve své knize to, co mu Církev přisuzuje, a tak dále. Tudíž historická fakta mohou být neomylně definována Církví a tím pádem ten, kdo by je popíral, by se stavěl proti neomylnosti a tudíž proti dogmatu, aniž by ale tyto neomylné definice Církve byly samy dogmaty. Říci: „Není to dogma.“ a tedy vyvodit z toho závěr: „Pokud to není dogma, tak mohu mít svobodný názor,“ je nesmysl kolosální jako lidé, kteří ho prosazují. Proč? Protože fakt může nebýt dogmatem, aniž by přitom byl předmětem pochyb a diskuze.
Teze Cassiciacum není dogmatem, ale abych odmítal Tezi Cassiciacum, musím nevyhnutelně odmítat dogmata. Proto je dnes Teze jediným východiskem, které umožňuje být zcela v souladu s učením Církve, a to je proč si na ní tolik zakládáme. Abych popřel Tezi Cassiciacum a zastával názor, že Jan Pavel II je Papežem, musím nutně popírat dogmata. Aby obstál názor, že když Papež Pavel VI schválil svobodu náboženského vyznání, mohl pochybit, musím popřít univerzální neomylnost řádného magisteria Církve; tudíž popírám dogma stanovené Prvním vatikánským koncilem. Musím také popřít jurisdikční pravomoc Papeže nad všemi věřícími dohromady i jednotlivě, něboť porušuji jeho nařízení od rána do večera. Musím popřít, že Církev je neomylná ve svém nařízení nové církevní disciplíny, nové liturgie nebo zákoníku, neboť tvrdím, že nová mše a nový zákoník kanonického práva jsou špatné, ale přesto pochází od Papeže a od Církve. V podstatě popírám svatost Církve, popírám, že Papež má právo velet nejen v otázkách Víry a morálky, ale i disciplíny: také tohle je stanoveno od Prvního vatikánského koncilu. Papež má nejvyšší pravomoc i v otázkách církevní disciplíny, v otázkách liturgie nebo kanonického práva: má právo mi říci, jak přijmout Svaté přijímání, jestli takovým způsobem nebo onakým. Upírat mu toto právo, uznávajíce jej dále za Papeže, znamená omezit pravomoci Papeže. Zastávat stanoviska Bratrstva a popírat Tezi Cassiciacum, vlastně znamená prohlašovat spoustu chyb. Nicméně, jelikož připouštíme, že Jan Pavel II mohl jednat v dobré víře, připusťme tuto možnost i pro členy Bratrstva.
Na druhou stranu, „totální sedisvakantismus“ může snadno vést své zastánce k prohlášení dalších herezí, maje pravdu v základu, ačkoli tento názor je pravděpodobně pravdivý před Bohem, který ví, jestli Jan Pavel II je formálně heretik nebo ne. Pro zastánce „totálního sedisvakantismu“ jsou totiž Jan Pavel II a Biskupové, kteří jej uznávají za Papeže, heretiky, a tedy mimo Církev. Z toho je pak snadné odvodit, že hierarchická Církev již neexistuje, což je naprosto nemožné, protože Ježíš slíbil, že bude se svojí Církví až do konce věku věkův. Jakož i, následujíce příliš striktně „totální sedisvakantismus“, bychom dospěli k dalšímu pochybenému důsledku, zastávanému takzvanými „konklávisty“. Podle nich by Biskupové tradicionalisté vysvěcení bez povolení Papeže měli právoplatnou jurisdikci.
Co si máme myslet o takovéto teorii, jak byla v poslední době podporována i Monsignorem Lefebvrem a Monsignorem Tissierem? Dva protiklady se shodují ve stejném omylu. Pokusím se to vysvětlit. V Církvi existují dvě pravomoci: pravomoc řádná (sloužit Mši, udělovat Svátost…) a pravomoc jurisdikční (řídit prostřednictvím autority). Jedni i druzí (někteří sedisvakantisté, a v poslední době i Bratrstvo) přiznávají těmto Biskupům nejen pravomoc řádnou, ale i jurisdikční. Tak tedy pravomoc řádná je udělena prostřednictvím obřadu kněžského svěcení (ordinace) anebo biskupského svěcení (konsekrace). Všichni Biskupové, jež se zvou ortodoxními Biskupy (ve skutečnosti jsou heterodoxní), tak jako falešní arcibikupové Moskvy a Konstantinopole, nemají pražádnou autoritu, žádnou jurisdikci, jsou heretiky a schizmatiky, ale mají řádnou pravomoc. Proč? Protože byli někým platně vysvěceni na Biskupy a mají pravomoc vysvětit další Biskupy, kněze, udělit svátost Biřmování atd. Odkud tedy pochází řádná pravomoc? Z obřadu vysvěcení na kněze nebo na Biskupa. Nezapomeňme ale, že existuje také jurisdikční pravomoc, tedy pravomoc řídit určité společenství osob nebo určité území (na tom tolik nezáleží). Odkud pochází tato jurisdikční pravomoc? Jakákoli pravomoc musí pocházet od toho, kdo má pravomoc nejvyšší. Jakákoliv civilní pravomoc čerpá například svoji platnost od Hlavy Státu. Tento princip je ještě důležitější v Církvi. Pius XII ve své Encyklice „Mystici Corporis“ (která se zabývá Církví) výslovně prohlásil, že jurisdikční pravomoc pochází výhradně a exkluzivně od Papeže. Biskupové „tradicionalisté“ vysvěcení legitimně v důsledku výjimečné situace, ve které se momentálně nacházíme, mohou a musí sloužit zákonně Mši, světit kněze, udělovat svátost Biřmování, ale nemají žádnou pravomoc s výjimkou autority morální, která očividně přísluší vážené osobě, jakou Biskup bezesporu je. Co se ostatního týká: žádná pravomoc nad věřícími, ani nad územím, tím méně právo volit Papeže. Pro „konklávisty“ na druhou stranu Biskupové, kteří nepřijali pravomoc od Papeže (i oni prohlašují, že v této chvíli nemáme Papeže), by měli i přesto pravomoci. Ale pokud nepochází od Papeže, od koho tedy? Monsignor Lefebvre k tomu říká: od lidu. Pistojský synod, jansenistický, heretický, prohlašuje to samé: Biskupové přijímají pravomoci od Církve, rozuměje „Církví“ lid a ne Papeže; byli odsouzeni coby kacíři. Autorita a pravomoc nepochází zdola, ale shora. Zastávat určitou funkci vyžaduje být do ní jmenován z vyšší pravomoci: pokud mě tato do ní nejmenuje, tak nevládnu ničemu a nikomu. Nezáleží na tom, že v minulosti byli Biskupové vybíráni různými způsoby; Papež explicitně potvrzoval zvolení a, svým mlčením, dával de facto autorizaci k tomu, aby se takto postupovalo; ale pravomoc a autorita pocházela vždy a přesto od Papeže, i když to byl lid, co se shromáždil a vybral toho nebo onoho za Biskupa. Papež prohlásil: „Potvrzuji a dávám pravomoc“, nebo mlčel a tím pádem uděloval pravomoc.
Někdo tedy namítne: „Jenže na Kostnickém Koncilu Biskupové zvolili Papeže, a to nejen ti Biskupové, kteří podporovali pravého Papeže, ale i ti ostatní, kteří byli na straně vzdoropapežů. Tím pádem Biskup bez autority může volit Papeže.“ Takováto úvaha, která zdánlivě nabízí řešení problému, neobstojí. Je pravdou, že někteří Biskupové spjatí s Kardinály zvolili Papeže. Proč? Jelikož existovali zároveň tři Papežové, z nichž jeden pravý a dva falešní, ale protože všichni nebyli zajedno v tom, kdo je ten pravý a kdo ten falešný, v zájmu jednoty Církve a aby bylo ukončeno schizma, pravý Papež podal demisi a autorizoval pravé Kardinály ke svolání Konkláve, kde by se pospolu sešli tito společně s nelegitimními Biskupy a Kardinály. Ale jestliže já dám někomu právo, které nemá, od té chvíle jej má. Má jej proto, že jsem mu je dal, ne proto, že by jej měl už předtím. Pokud by se pravý Papež, legitimní Kardinálové a Biskupové postavili proti přístupu do Konkláve těch osob, které na to neměly právo, tyto by nikdy do Konkláve nebyly vstoupily. Z tohoto důvodu je takovýhle příklad nebo jemu podobné obhajoby „konklávismu“ naprosto neopodstatněný a navíc zatahuje „tradicionalismus“ do tragických, ne-li směšných důsledků. Není tomu dávno, co skupina laických osob, pohybujících se za hranicemi zdravého rozumu, chtěla zvolit Papežem laika. Na tom si můžeme uvědomit, jakým obrovským rizikům se vystavuje ten, kdo sleduje určité přehnané a hlavně ničím nepodložené doktríny postrádající zdravý rozum.
Tento omyl „konklávistů“, podle nějž by Biskupové bez autority mohli volit Papeže (souhlasíce s tím, že v nepřítomnosti Kardinálů, by za ně mohli volit Biskupové s autoritou), v sobě obsahuje další omyl. Podle nich a podle všech „totálních sedevakantistů“ by soukromá osoba měla autoritu prohlásit, i před Církví, že ten a ten člověk není Papežem. Ani tohle není možné. Pokud Francesco Ricossa prohlásí, že Jan Pavel II není Papežem, prohlásí sice věc bezpochyby pravdivou a prokázanou, ale pro Církev toto prohlášení nemá žádnou právní hodnotu, protože já jsem jen obyčejná soukromá osoba. A právě proto Jan Pavel II zůstává materiálně „papežem“. Bude se vám zdát, že věci zbytečně komplikuji, ale jsou to nutné komplikace.
Možná namítnete: „Teze Cassiciacum je složitá, co tady budeme lidem vysvětlovat?“ Ale pozor! Mnohé Církevní teze jsou složité, ale pokud se je snažíme zjednodušit, vytváříme hereze. Dogma o Nejsvětější Trojici, Bohu ve třech Osobách, je složité. Ale pokud je vysvětlím takto: „Ano, existuje jediný Bůh, jenomže má tři jména,“ vše se zdá jednoduché, ale upadli jsme do hereze. Transsubstanciace je velmi složitá: Církev nás učí, že hmotná podstata chleba a vína zmizí a stanou se Tělem a Krví Krista, zatímco akcidenty, tedy barva, váha, chuť chleba a vína, zůstanou. Je to opravdu složité. Lidé by tomu rozuměli určitě líp, kdybych bych jim řekl: „Podívej se, je to jen symbolické, jak hmotná podstata, tak nehmotné vlastnosti zůstávají tím, čím jsou.“ Nebo: „Podívej se, přesto, že tě oči klamou, nezůstane tam ani chuť chleba; ty věř, věř, věř, že už tam není ani vzezření chleba a ani vína.“ Ono tomu tak ale není: je tam chuť chleba, barva chleba, fyzická podoba chleba, vůně a další charakteristiky chleba, ale hmotná podstata je ta Ježíše Krista. Je to těžké, já vím; ale je to tak. Ne vždycky je věc komplikovaná k pochopení falešná jen pro samý fakt, že je komplikovaná. Je vám tudíž jasné, že také „totální sedevakantismus“ musí být odmítnut, ani ne jako jedna z možností, protože před Bohem není jen možností, ale velkou pravděpodobností, ale je nutné jej odmítnout jako prohlášení soukromých osob, které se snaží právně prosadit svůj názor v Církvi, a jejichž názor vede k omylným následkům: dát soukromým osobám pravomoc, která přísluší pouze Biskupům a Kardinálům a následně, nevyhnutelně, dát jim úkol volby Papeže.
Proti Konkláve ze zásady nejsme, za podmínky, že jejími členy jsou lidé k tomu právoplatně zmocnění. „Ale takhle všechno zablokujete, a nenajde se žádné řešení.“ To není naše vina, když tak je to vina těch Biskupů, kteří měli konat svoji povinnost a nekonali ji. Ale jak tedy můžeme najít řešení? Přijde od Boha: sešle někomu inspiraci, vnuknutí; ale někomu, kdo disponuje pravomocí konat. „Konklávismus“, vysvětluje Mons. Guérard, usiluje o záchranu církve nerealizovatelnými prostředky; je to trochu jako „mše bez kněze“ z uzdy utržených modernistů. Kněží je málo a je nutné sloužit mše, tudíž mši „řídí“ laik. Škoda, že tím pádem to není mše. Proč? Protože ta osoba k tomu nemá žádné zmocnění. Stejně tak laik, obyčejný kněz a dokonce ani Biskup, kteří nemají právoplatnou jurisdikci, nemohou ani prohlásit „in facie Ecclesiae“, že ta a ta osoba není materiálně „papežem“, a tím spíše ani zvolit nového Papeže. Vraťme se k příkladu manželství. Manželský svazek může být ve skutečnosti neplatný, formálně neplatný, neplatný před Bohem, ale stále jurisdikčně platný pro Církev, materiálně platný do té doby, než je anulován Církevním soudem. Nacházíme se v podobné situaci. Naše pozice zachovává dvě základní Církevní pravdy. První: poslušnost Papeži. Pokud zdánlivě odpíráme poslušnost, neodpíráme ji ve skutečnosti, a to proto, že osoby, jimž ji odpíráme, nemají žádnou autoritu. Druhá: Církev nikdy neskončí, a Církví myslíme Církev hierarchickou. Alespoň potenciálně, materiálně, budeme vždy mít Biskupský úřad a hodnost a úřad Papeže. A to je právě to, co zastáváme myšlenkou „materialiter“. Pokud toto popíráte, tak také musíte říci: Církev už není a Ježíš Kristus se spletl. A to není možné. Obě tvrzení jsou důležitá a nezbytná. Vždy budeme mít Episkopát a kněžství, díky kněžským vysvěcením a svěcením, která pokračují s Vírou a původními rituály ve světě „tradicionalistů“. Teď se dostáváme k závěru, kterým je problém praktické spolupráce. V Úvodníku jsme již řekli, že jakákoliv spolupráce s někým, kdo zastává názor, že Jan Pavel II má papežskou autoritu, je vyloučená, a to proto, že tito lidé prohlašují takovou nehoráznost, jakou je tvrzení, že je nutné neuposlechnout Papeže. Osobě s pravomocí je možné říci: „Promiňte, ale nerozuměl jsem tomu.“ Ale není možné ji neposlouchat napořád, neustále a naprosto, ve věci disciplíny, morálky a Víry. Biskupům z Orientu, kteří byli soustavně neposlušni Svatému stolci, přestože se prohlašovali ve společenství s Papežem, Pius IX správně odpověděl: „Je k ničemu prohlásit se ve společenství s Papežem, pokud jste mu pak dennodenně neposlušni. Naopak, takto je to ještě horší, protože vy uznáváte, že byste se Nám měli podvolit, ale odmítáte tak učinit.“ Ústavní kněží a Biskupové, kteří akceptovali francouzskou revoluci, čím víc byli neposlušni Papeži, tím víc se za něj modlili a vystavovali jeho portréty. Jelikož je hryzalo svědomí a věřící byli poplašeni, domnívali se, že vyřeší vše velkým portrétem Papeže a několika „Oremus“ na jeho počest. Z Říma jim ale přišla odpověď: jste v rozkolu s Církví. Nestačí říci, že se podrobujete autoritě Papeže, musíte být podrobeni autoritě Papeže. Jediný způsob, jak vzdorovat zákonně, jak to „Tradicionalisté“ dělají již od roku 1965, je dokázat, že inovátoři nemají žádnou pravomoc a autoritu. Proto není možná žádná spolupráce s někým, kdo prohlašuje tak závažné omyly a dopouští se svatokrádeže v samém srdci Mše Svaté prohlašujíc, že Církev je „soujediná“ s Janem Pavlem II a podřízená Janu Pavlu II, když toto není a nemůže být pravdou.
Existují pak takzvaní „totální sedevakantisté“; jak už jsem řekl, mezi těmito je nutné rozlišovat. Někteří, ačkoliv tvrdí, že Jan Pavel II není Papežem v žádném smyslu, tedy ani materialiter, protože buď neumějí pochopit tezi, nebo jim nebyla nikdy vysvětlena, nebo jim nebyla vysvětlena dostatečně, nezahrnují do své doktríny následky, které z takového tvrzení mohou vyplynout: že Církev doúřadovala nebo že naši Biskupové mají pravomoci, nebo že lid má pravomoc prohlásit, že ten a ten není Papežem. Pokud je někdo zastáncem těchto omylů, ale tvrdí pouze že: „Poslyšte, Jan Pavel II říká dennodenně hereze, řekl že Bůh a svět jsou jedna a táž věc, téměř prohlásil, že Luther je světec… jak může být nástupcem Petrovým? Jak se mu mohu podřídit? Ne, ne, já ho za Papeže neuznávám…“ Pokud se tento člověk zastaví u tohoto, nevyvodí z toho důsledky, které jsem vám nastínil, pokud tato osoba je dokonalý katolík, chce bránit Církev a pravdu, nevidím žádný problém v tom účastnit se jeho Mše, i když nesouhlasí s našimi názory, i když nezastává názory Teze Cassiciacum. Co se dá dělat! Je možné účastnit se jeho Mše, přijmout od něj Svátosti a podat mu je, považovat se ve společenství s ním [in comunione]. Ale vysvětloval jsem vám, že je už komplikovanější pustit se s takovýmhle knězem do něčeho, co zahrnuje užší spolupráci. Jak můžu například mít společný kněžský seminář, když já vyučuji Tezi a on pravý opak; když já říkám: „Není důkazů o tom, že Jan Pavel II je formálně heretik.“ a on říká: „Samozřejmě, že je to dokázáno.“. Seminaristé by se v tom nevyznali. Církev odedávna připouští odlišné názory ve volnějších otázkách, ve skutečnosti je každý vyučuje podle svého. Dominikáni mají speciální doktrínu o Milosti, Jezuité mají jinou, velmi odlišnou. Obě jsou Církví akceptované. Oba navzájem obviňují tyto doktríny, že vedou k ohromným omylům, ale Církev neodsoudila ani jednu ani druhou a každý tak vyučuje vlastní doktrínu. Jenže je nemůžeme dát dohromady; u Jezuitů se vyučuje jedna doktrína, u Domenikánů druhá, ale každý zůstává u sebe doma, jinak by v tom vznikl zmatek. Tohle platí i pro nás. Nemůžeme mít úzkou spolupráci, ale můžeme zůstat v přátelských vztazích, pomáhat si, udržovat bratrské společenství, výměnu Svátostí…
Další sedevakantisté zas naopak zacházejí do extrémních názorů a pozic, které jsem vám vyjmenoval už dříve: pro jedny Církev zanikla, pro další je nutné zvolit Papeže (aniž by to bylo reálně možné). S těmi nemůžeme spolupracovat, a pokud jsou si opravdu vědomi toho, co hlásají, je nutné položit si otázku, jestli se můžeme účastnit jejich Mše či podat jim Svátosti, a to proto, že hereze zůstane herezí ať se na ni díváme z jakéhokoliv úhlu, schizma zůstane schizmatem ať pochází od kohokoli. Tohle jsem vám chtěl vysvětlit.
Někdo by ale mohl namítnout: „Ale kde jsou tito sedevakantisté? Jak se můžeme účastnit jejich Mše, když tady v Torinu nejsou?“ Jistě, já jsem nemluvil jen o Torinu, ale o celém světě, a ve světě je těchto „totálních sedevakantistů“ ještě více než těch, kteří zastávají Tezi Otce Guérarda. Jedna z možných otázek, které si můžete položit, je: „Jedu do Paříže, a tam nenajdu nikoho, kdo slouží Mši podle Teze Cassiciacum. Můžu jít na Mši kněze, který není „una cum“, není ve společenství s Wojtylou, neříká, že je nutné neposlouchat Papeže, je katolík a slouží Mši Svatého Pia V?“ Odpověď je: „Jistě, že tam můžeš jít.“ „Mám podporovat jeho činnost?“ „Ne, bude lepší, když ho nebudeš příliš podporovat, protože to, co říká, není tak úplně přesné.“ Kdyby ale poté tento kněz tvrdil, že podle něj Církev je u svého zániku, už by nebylo dobré chodit na jeho Mši, protože jeho deprimovanost ho dohnala k tomu, aby hlásal věci, které již nelze akceptovat.
Taková je naše pozice a naše stanoviska a přirozeně očekáváme, že vy nám pomůžete vaší přízní, vaší modlitbou, tím, že se účastníte přijímání Svátostí, proto, že jste v hloubi duše přesvědčeni o vážnosti celé situace a o tom, že si v dnešní době musíte uchovat Víru. Katolickou Víru, ne jakous takous Víru, ale Víru vašich předků, která nás ovšem dnes staví před důležitou volbu. Ottavianiho intervence (Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu) zaslaná kardinály Alfredem Ottavianim a Antoniem Baccim Papeži Pavlu VI zastávala názor, že Nový mešní řád staví svědomí každého katolíka před vážný problém, totiž před důležitou volbu. Nuže tato volba se netýká pouze nové mše, ale i otázky pravomoci. Snažně vás prosím, nezůstávejte chladnými a nenamítněte: „Co je mně do toho, jestli Papež souhlasí anebo ne? Já chodím sem, protože tady se mi to líbí…“. Ne. Nemůžete zůstat netečnými. A pokud bychom vám my řekli: „Ano, ano, jen přijďte, to nevadí, co si myslíte…“, tak bychom přiživili ohromné zlo, kterým je přetvoření náboženství ve věc osobní, kompletně oddělenou od autority, hierarchie, podřízení se Papeži. Je-li pravdou, že současná krize spočívá v šíření protestantské mentality mezi věřícími, je nutno si připomenout, že protestantismus je také a především rozdrcením autority Papeže, a proto „tradicionalisté“, pokud chtějí být takovými katolíky, jakými touží být, musí být největšími stoupenci autority Papeže. Nemůžeme říci: „Mně vůbec nezáleží na tom, jestli mi Papež zakáže frekventovat tuto Mši, nezáleží mi na vyloučení z Církve…“ Ale ano, záleží. Exkomunikace je důležitá, protože pokud je člověk exkomunikovaný, je vyloučený z Církve, a kdo je mimo Církev, nemůže se spasit. Podle modernistů se spasí všichni, takže pokud bychom chtěli argumentovat „ad hominem“, měli bychom říci: jelikož říkáte, že všichni dojdou spásy, že všechny Církve jsou prostředkem ke spáse, tak já jdu k „tradicionalistům“, protože i s nimi dojdu spásy. Uvažuji-li jako modernista, nedopouštím se ničeho špatného; uvažuji-li ale jako katolík, začínám pochybovat: „Mám anebo nemám pravdu?“ Tuto pochybnost musím vyřešit. Takže vás zapřísahám: vyřešte ji a až ji vyřešíte, již dále nepochybujte, ale podpořte nás, ne pro to, kým jsme, pro větší či menší stupeň svatosti, ale pro to, co hlásáme. Tímto, vaší podporou, nám pomůžete i k většímu stupni svatosti. Dnes je pro vás těžké vytrvat, když se rozhlédnete okolo sebe, spočítáte se a je vás málo. Je to těžké pro nás, když se okolo sebe rozhlédneme, spočítáme vás a je vás málo. Náročnost úkolu zůstává pro vás i pro nás; psychicky je to obtížné. Víra je nám oporou, ale vzájemná pomoc je nám útěchou a zachraňuje nás před pádem. Nejednotnost je naopak často příčinou pádu: ať se nám to nestane. Takže buďme jednotní, ale jednotně podpořme pravdu. Lidé jsou zaměnitelní, dnes mi poroučí X, zítra zemře a na jeho místo nastoupí Y… pod podmínkou, že bude říkat pravdu. Nikdo po vás nechce, abyste byli stoupenci jedné určité osoby, s výjimkou Ježíše Krista; musíte být věrní myšlence. Tato myšlenka je to, co učí katolická Církev, apoštolská, římská, jediná, ve které jsme byli pokřtěni, ve které jsme žili, žijeme a chceme žít. Jediná, ve které, jak doufáme, zemřeme, v Boží milosti. Tohle je to, co vám přeji.
Tweet