Liturgický komentář k otázce mše Una Cum…

(Výňatek z časopisu Sodalitium č. 36, prosinec 1993 – leden 1994)

 

Celebrace bohoslužby oběti, tedy Mše Svaté, představuje zajisté nedůležitější projev katolické víry. Proto také církev, jež je milující matkou, ustanovila s pečlivou podrobností rituál a detaily obřadu doprovázející liturgii Nejsvětější Oběti. V „Missale Romanum“, římském misálu kodifikovaném papežem sv. Piem V., není nic ponecháno improvizaci nebo volnému úsudku knězi sloužícímu mši (tak, jak tomu je v nové mši…). A protože v rubrikách se jasně projevuje duch církve, jak se má postupovat dnes, v současné situaci formální vakance církevní autority? Máme anebo nemáme jmenovat Jana Pavla II. v mešním kánonu?

V odstavci „Ritus servandus in cælebratione Missæ“, který obvykle najdeme v každém vydání římského misálu (Missale Romanum) sestaveného papežem svatým Piem V. a obnoveného papežem svatým Piem X., jsou k dispozici všechna pravidla a rituály, jež je během obřadu Nejsvětější Oběti nutné dodržet. Odpověď na naši otázku najdeme v kapitole VIII, „De canone Missæ usque ad Consecrationem“, pod číslem 2. V „Ritus servandus …“ se dočteme, že: „Ubi dicit: una cum famulo tuo Papa nostro N., exprimit nomen Papæ: Sede autem vacante verba prædicta omittuntur” (1). Stejně je nutné se zachovat se jménem biskupa (pokud je ve společenství s Janem Pavlem II, jeho jméno nemůže být zmiňováno), jelikož by bylo nutné zmínit jméno ordináře diecéze, který legitimně obdžel jurisdikci nad místem, kde se mše slouží (a nikoho jiného!); tedy také slova: „et Antistite nostro N.“ musí být vynechána.

Někteří kněží (zejména kněží Bratrství svatého Pia X.), za současné krize církve tvrdí, že je přesto nutné se modlit „una cum“ v kánonu, neboť toto znamená pouze „modlit se za“ papeže. Toto není pravdou, protože dosah slov „una cum…“ je mnohem širší. Dvě citace, ta první od papeže Benedikta XIV., nám to pomohou objasnit: «Stačí nám moci prohlásit, že připomenutí Římského Papeže během Mše svaté a modlitby při oběti za Něj vyslovené, je nutné pokládat za jakési prohlašující znamení, jímž se uznává tento nominovaný Papež za Hlavu Církve, Zástupce Ježíše Krista na zemi a nástupce blahoslaveného Petra, a vyznání duše a vůle pevně příslušící ke katolické jednotě.» (2). «Kněz v prvé řadě nabízí oběť za Církev, poté zejména za Papeže, v souladu s dávným zvykem církví, aby se zdůraznila jednota Církve a společenství členů s její hlavou.» (3). Podle Benedikta XIV. a podle pátera L. Ferrariho jmenovat Jana Pavla II. v mešním kánonu tedy neznamená pouze „modlit se za něj“ (za jeho obrácení k víře, říkají lefebvristé… což se rovná tvrzení, že „šéf“ církve není katolík, protože je potřeba jej obrátit na víru. A pokud není katolík, jak může být hlavou církve?…absit!), nýbrž uznat, že je opravdu papežem a že jsme s ním ve všem ve sjednocení (latinsky: communicatio).

Vlastně proto, že Jan Pavel II., v důsledku svého notorického záměru nejednat ve prospěch církve, nemá papežskou Autoritu a není formálně papežem, ale je jím pouze materiálně (až do prokázání opaku!), nesmí být v žádném případě jmenován v Mešním kánonu coby legitimní papež. Monsignor Guérard des Lauriers vždy říkal, že jmenovat Jana Pavla II. při „Te Igitur“ ve Mši svaté znamená dopustit se fakticky a nevyhnutelně dvojnásobného zločinu svatokrádeže a „hlavního” schizmatu (latinsky: schisma capitalis), a to nezáleže na subjektivním úmyslu celebranta nebo asistujícího. Vyslovit „una cum…“ na začátku Kánonu, na samém počátku té nejslavnostnější části Oběti, se v podstatě rovná souhlasnému prohlášení (ne-li ve smyslu sémantickém, tedy alespoň ve smyslu teologickém), že Boží církev, svatá a katolická, je opravdu „una cum…“ [tedy jedna a táž] s Božím služebníkem papežem naším, neboť kde je Petr, tam je církev (Ubi Petrus ibi Ecclesia). V našem případě Jan Pavel II., jelikož šíří a vyslovuje běžně herezi, nemůže a nechce být papežem katolické církve, a tudíž ani nemůže být „jeden a týž“ s církví Ježíše Krista. Trvat na tomto tvrzení je chybou a to chybou vážnou, která se dotýká Víry; Mše sloužená „una cum Joanne Paulo” je tudíž fakticky poskvrněná svatokrádeží, jež zneucťuje pána Boha, připravuje duše o milost Boží a není Bohem akceptována.

Ihned poté zmiňme také fakt, že vyslovení „una cum“ znamená také, že se celebruje nutně v jednotě a v podřízení a zprostředkování osoby, která se prohlašuje za „papeže“, i když jím ve skutečnosti není, neboť se nachází ve schizmatickém vztahu k církvi v důsledku svého odmítnutí být její opravdovou a legitimní hlavou (hlavní schizma; latinsky: schisma capitalis). Toto vysvětlení, pocházející od Monsignora Guérarda, potvrzuje i páter Cappello, kterého zde citujeme: «Schizmatičtí kněží, třebaže obětují platně in nomine Christi, přesto neobětují coby zmocněnci církve a v osobě církve samé. Církev totiž vskutku pověřuje své kněží, aby se jejím jménem modlili, orodovali a obětovali, a co se tohoto týká, církev může schizmatického kněze této investitury zprostit, aby neobětoval jejím jménem.» (4). To znamená, že kněz dostane příkaz sloužit mši od církve, prostřednictvím papeže, a prohlásiv se „una cum“ s papežem, jež mu dal „investituru“, se současně prohlašuje jeho poddaným, a pokud tento „papež“ není legitimním papežem církve, tím pádem se tento kněz i on sám podílí na schizmatu téhož. (Pro srovnání rozhovor s Mons. Guérardem des Lauriers, časopis Sodalitium č.13, str. 22-24.)

Z těchto dvou důvodů věřící, jež chtějí vyznávat Víru v jejím plném znění (integrálně), se nemají účastnit těch mší, při kterých celebrant jmenuje Jana Pavla II. v „Te igitur“ v mešním kánonu.

Poté, co jsme si vysvětlili tuto zásadovou otázku z teologického hlediska, podívejme se na ni z hlediska liturgického. Mši sloužící kněz bude muset vynechat ta slova týkající se papeže a diecézního biskupa, jak je to přesně uvedeno v „Ritus servandus…“ na místě uvedeném výše, bude muset říci pouze: «… in primis, quæ tibi offerimus pro Ecclesia tua sancta cathólica: quam pacificáre, custodíre, adunáre et régere dignéris toto orbe terrarum: et omnibus orthodóxis, atque cathólicæ et apostólicæ fídei cultoribus.» (Canon Missæ, Te ígitur).

Tento výklad rubrik misálu je potvrzený téměř jednomyslným souhlasem odborníků na liturgii a na rubriky, mezi nimiž Martinucci, známý jako král liturgistů (pro srovnání: Pio Martinucci, Manuale sacrarum cæremoniarum, svazek. I, kniha. I kap. XVIII č. 79), O’ Connell (The celebration of Mass, The Bruce Publishing Company, svazek II str. 87), Sterky, De Carpo a abbé Le Brun (P. Le Brun, R.P. Explication littérale, historique et dogmatique des prières et des cérémonies de la Messe, Paříž 1726).

Náš americký spolubratr otec A. Cekada, při své návštěvě u nás ve Verrue při příležitosti kněžského setkání v říjnu, nás správně upozornil na špatný výraz: “una cum … omnibus orthodóxis…” používaný mnoha knězi, jelikož v protikladu k samotným rubrikám misálu, jež předpokládají právě vynechání celé věty, v případě, že Svatý Stolec a biskupský stolec jsou neobsazené.

Kéž by těchto pár řádků pomohlo osvítit ty věřící a spolubratry, kteří si dosud nepoložili otázku problému „una cum“, a potvrdit ve víře další, jež po spoustu let bojují oprávněnou bitvu za církev. Ať Pán Bůh dá, díky nekonečným zásluhám Oběti oblatio munda jeho Syna Ježíše, a ať můžeme jednoho dne celebrovat tuto samou Oběť „v jednotném spojení“ (una cum) s legitimním nástupcem Petra a zástupcem Krista na zemi.

1) “Kde se říká: společně s tvým služebníkem Papežem N., se vysloví jméno papeže: když je ale papežský stolec neobsazený, tato slova se vynechají”.

2) Papež Benedikt XIV., De Sacrosanto Missæ Sacrificio, appendix XVI ad lib. II, § 12, citováno vždy ze “Sacerdotium” č. VI pars hiemalis 1993 str. 42.

3) F. LUCIUS FERRARI O.F.M., Bibliotheca Canonica etc. (Romæ: ex Typographia polyglotta, 1866) II str. 50. Citováno z amerického časopisu “Sacerdotium” č. VI pars hiemalis 1993 str. 46-47.

4) CAPPELLO FELIX M. S.J., Tractatus Canonico-moralis de Sacramentis, Marietti Turín 1962, I str. 462. Citováno vždy ze “Sacerdotium” č. VI pars hiemalis 1993 str. 65.